Ze stejného těsta jiná buchta

18. května 2017 v 18:00 | Lau.Ra |  Být ovce je IN, aneb vlastní názor se nenosí
Být či nebýt (ovce) ?
Touto otázkou bych ráda poukázala na to, že rozhodnutí být ovce nevychází z ničeho jiného, než z nás samotných. Výmluvy typu: dělá to každý, mám to v genech, neumím to jinak, starého psa novým kouskům nenaučíš, atd. slýchám poměrně často. A proč tomu tak je? Protože je to jednodušší, než něco změnit, vymanit se z našeho života se kterým sice nejsme spokojeni, ale nehodláme s tím nic dělat. Také je uklidňující říct: ale on má taky život na hovno. A tomuhle já říkám stylizování se do ovce. Proč byste měli mít život na hovno jen proto, že ostatní ho mají taky? Doufám, že tuto myšlenku dokážu rozvinout více v následujícím příkladu.

Máte sourozence? Já vyrůstala se starší sestrou (jsme od sebe o dva roky). Máme stejné rodiče i stejnou výchovu a pár let jsme spolu měly i stejný pokoj. Člověk by řekl, že musíme být vlastně úplně stejné. Opak je ale pravdou. Tyto rozdíly se začaly projevovat už na základní škole.

Radka si v šesté třídě vysloužila dvojku z chování, protože chodila s deváťáky za školu a při tom ji chytili jak kradla v obchodě s oblečením. Já v sedmé třídě byla nenáviděná všemi spolužáky, protože jsem se postavila za názory o svých spolužačkách. Radka v deváté třídě nějakou dobu jela v dorgách - jak dlouho, to ví jen ona. Ke mě se ´´kamarádky´´ otáčely zády, když jsem s nimi nechtěla kouřit cigarety. Na střední škole Radka (tohle je sice jen domněnka, ale věřím, že pravdivá) zase nějakou dobu okusila jaké to je, když vám žilami kolují chemikálie (tehdy hodně zhubla - stejně jako v deváté třídě). Se mnou se před maturitou ve třídě bavily jen dvě spolužačky - většině jsem byla ukradená, ale byl tam spolek tří holek, které mě vyloženě neměly v lásce - já odmaturovala s vyznamenáním, a ony se ke zkouškám dostaly až v září (kdyby tu byl škodolibý smajlík, dala bych ho sem).
Školní léta byla za námi a my vpluly do dospělého života. A co k takovému životu patří? Tak třeba muži. Já měla hodně vztahů - to přiznávám. Ve většině případů jsem se s nimi rozešla já, protože mi to už prostě z nějakého důvodu nevyhovovalo. Moje sestra táhla dlouhodobé vztahy, které nestály za nic. Než aby se rozešla, zkoušela si štěstí ve vztahu najít jinak. Netajila se tím, že svého chlapa podvádí (a obhajovala se slovy: dneska zahejbá každej) a stejně vždy došlo na ukončení soužití. Dnes jí je třicet a vztah nemá (když nepočítám partnery, se kterými nebyla více jak pár týdnů). Já jsem šťastně vdaná.

Těch příkladů je více, ale hlavní věc, na kterou jsem chtěla poukázat je, že nikdo jiný (ani rodiče, geny nebo vesmír) nemůže za to, že jste ovce. Já ze své rodiny tak vyčnívám, až si kolikrát říkám, že jsem adoptovaná, nebo mě v porodnici vyměnili (fyzická podoba na rodiče však toto vyvrací). Ale jsem to já a svobodně se rozhoduji, i když je to někdy těžké, protože nemůžu říct, že to takto dělá každej. A na to jsem právem hrdá - že to nedělá každej. Zkuste to taky Úžasný
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama