Květen 2017

On neodepisuje!

29. května 2017 v 12:00 | Lau.Ra |  Co není na netu, jakoby nebylo
Sedíte si tak s kamarádkou na drinku, když v tom se vám svěří, že by si zase chtěla vyrazit s jedním klukem, ale přece to nebude ona, kdo mu napíše. No ne?
Snažila jsem se jí vysvětlit, že pokud si o nic neřekne, taky nic nedostane. Určitým způsobem si to vzala k srdci a začala podnikat jisté kroky k tomu, aby dosáhla svého - jak jinak, než přes sociální síť. Konečně se mi podařilo ji přemluvit, aby se mu nebála napsat něco ve stylu, že posledně to bylo fajn a kdy si to zopakují, ale to jsem netušila, co tím způsobím. Pár vteřin po té, co mu napsala, začala vyšilovat, protože si zprávu ještě nepřečetl.

Předražené tarify

23. května 2017 v 12:37 | Lau.Ra |  Pro hloupého člověka chytrý telefon
Je to pár dní zpět, co jsem narazila na článek vyjadřující se k obyvatelům ČR, že jsou idioti. To se často nevidí a tak jsem četla dál. Jednalo se o zprávu, kde se takto vyjádřil manažer jednoho z operátorů, protože lidé jsou schopni platit za příliš drahé tarify. Velmi mě to pobavilo Smějící se

Zpráva pojednává o tom, jak jsou lidé rozhořčeni, že u nás platí mnohem více za tarify, než v okolních státech Evropy. Ale asi se nezeptali sami sebe, proč tomu tak je. Když je poptávka, učiní se nabídka. Pokud by lidé nebyli ochotni dát (někdy až tisíce korun měsíčně) takové peníze za tarify, tak by operátorům nezbývalo nic jiného, než zlevnit. Ale dnes je taková doba, kdy si každý myslí, že musí být neustále online a tím pádem za drahé tarify zaplatit. Tohle je jeden z mnoha rozšířených omylů, protože nemusí být neustále online a nemusí platit za drahé tarify.

Maminka to vyřeší

20. května 2017 v 15:00 | Lau.Ra |  Děti také jednou vyrostou
Milujete své dítě natolik, že mu nedovolíte udělat chybu? Žádný z rodičů určitě nechce, aby jeho dítě chybovalo. Chce mu dopřát šťastný a bezstarostný život. Takový, ve kterém nebude muset nikdy dělat špatná rozhodnutí, nebo čelit nepříznivým věcem. Jenže takto život nefunguje. Každý z nás jsme něčí děti a musíme dělat vlastní chyby, ze kterých bychom se měli poučit, ale půjde to těžko, když nás rodiče neustále budou chránit.

Ze stejného těsta jiná buchta

18. května 2017 v 18:00 | Lau.Ra |  Být ovce je IN, aneb vlastní názor se nenosí
Být či nebýt (ovce) ?
Touto otázkou bych ráda poukázala na to, že rozhodnutí být ovce nevychází z ničeho jiného, než z nás samotných. Výmluvy typu: dělá to každý, mám to v genech, neumím to jinak, starého psa novým kouskům nenaučíš, atd. slýchám poměrně často. A proč tomu tak je? Protože je to jednodušší, než něco změnit, vymanit se z našeho života se kterým sice nejsme spokojeni, ale nehodláme s tím nic dělat. Také je uklidňující říct: ale on má taky život na hovno. A tomuhle já říkám stylizování se do ovce. Proč byste měli mít život na hovno jen proto, že ostatní ho mají taky? Doufám, že tuto myšlenku dokážu rozvinout více v následujícím příkladu.

Máte sourozence? Já vyrůstala se starší sestrou (jsme od sebe o dva roky). Máme stejné rodiče i stejnou výchovu a pár let jsme spolu měly i stejný pokoj. Člověk by řekl, že musíme být vlastně úplně stejné. Opak je ale pravdou. Tyto rozdíly se začaly projevovat už na základní škole.

Radka si v šesté třídě vysloužila dvojku z chování, protože chodila s deváťáky za školu a při tom ji chytili jak kradla v obchodě s oblečením. Já v sedmé třídě byla nenáviděná všemi spolužáky, protože jsem se postavila za názory o svých spolužačkách. Radka v deváté třídě nějakou dobu jela v dorgách - jak dlouho, to ví jen ona. Ke mě se ´´kamarádky´´ otáčely zády, když jsem s nimi nechtěla kouřit cigarety. Na střední škole Radka (tohle je sice jen domněnka, ale věřím, že pravdivá) zase nějakou dobu okusila jaké to je, když vám žilami kolují chemikálie (tehdy hodně zhubla - stejně jako v deváté třídě). Se mnou se před maturitou ve třídě bavily jen dvě spolužačky - většině jsem byla ukradená, ale byl tam spolek tří holek, které mě vyloženě neměly v lásce - já odmaturovala s vyznamenáním, a ony se ke zkouškám dostaly až v září (kdyby tu byl škodolibý smajlík, dala bych ho sem).
Školní léta byla za námi a my vpluly do dospělého života. A co k takovému životu patří? Tak třeba muži. Já měla hodně vztahů - to přiznávám. Ve většině případů jsem se s nimi rozešla já, protože mi to už prostě z nějakého důvodu nevyhovovalo. Moje sestra táhla dlouhodobé vztahy, které nestály za nic. Než aby se rozešla, zkoušela si štěstí ve vztahu najít jinak. Netajila se tím, že svého chlapa podvádí (a obhajovala se slovy: dneska zahejbá každej) a stejně vždy došlo na ukončení soužití. Dnes jí je třicet a vztah nemá (když nepočítám partnery, se kterými nebyla více jak pár týdnů). Já jsem šťastně vdaná.

Těch příkladů je více, ale hlavní věc, na kterou jsem chtěla poukázat je, že nikdo jiný (ani rodiče, geny nebo vesmír) nemůže za to, že jste ovce. Já ze své rodiny tak vyčnívám, až si kolikrát říkám, že jsem adoptovaná, nebo mě v porodnici vyměnili (fyzická podoba na rodiče však toto vyvrací). Ale jsem to já a svobodně se rozhoduji, i když je to někdy těžké, protože nemůžu říct, že to takto dělá každej. A na to jsem právem hrdá - že to nedělá každej. Zkuste to taky Úžasný

Jsme to my

17. května 2017 v 12:00 | Lau.Ra |  Téma týdne
Napadá mě spousta věcí, při slovech: Když se nikdo nedívá. Jen, co jsem letmo prolétla jiné články, došlo mi, že pojetí tohoto tématu je velmi individuálí a co člověk to názor. Ráda bych tu teď přidala ten svůj Usmívající se
Jako první mě napadlo, co dělám, když se nikdo nedívá, ale vlastní podstata není v tom co, ale jak. Toto téma je vlastně o přiznání se, jací doopravdy jsme.

Hlavně nezávazně

15. května 2017 v 9:22 | Lau.Ra |  Slušnost v běžném životě
Nedávno se mi stala zvláštní věc. Byl ke mě objednaný klient na 13hod a za pět minut jedna mi zazvonil telefon. Volal ten klient s omluvou, že bude mít zpoždění, jestli to nebude vadit. A proč říkám, že je to zvláštní? Protože dnešní populace (dejme tomu tak 80%) nebere objednání jako něco závazného.

S lidmi pracuji dobrých devět let a celou dobu funguji na objednání. Ze začátku jsem z toho byla opravdu překvapená, že se ke mě dokázali lidé objednat na určitý termín a oni nepřišli. Nejen, že nepřišli, ale neměli ani tu slušnost zvednout telefon a omluvit se. Jak čas plynul, doufala jsem, že tohle se bude stávat jen ojediněle - opak byl pravdou. Po těch letech je výjimka, když se mi někdo z domluvné schůzky omluví.

Tam už byl bývalej...

10. května 2017 v 12:02 | Lau.Ra |  Co není na netu, jakoby nebylo
,,Chtěla bych, ale tam jít nemůžu.´´ povídá mi Lenka.
,,Proč ne?´´ zajímám se.
,,Protože tam byl nedávno bývalej a když tam půjdu a dám fotky na Facebook, bude si myslet, že jsem tam šla jen proto, že tam byl on.´´
To měl být jako argument?
,,Tak tam jdi a nedávej fotky na facebook.´´ pořád jsem vlastně nedokáza pochopit, co se mi snaží říct.
,,A proč bych tam chodila, když pak nedám fotky na facebook?´´ nevěřícně na mě hleděla a nechápala, jak jsem mohla tak hloupou otázku vypustit z pusy.

Bez navigace to nejde

6. května 2017 v 11:31 | Lau.Ra |  Pro hloupého člověka chytrý telefon
Pamatuji si doby, kdy byla GPS drahou vymožeností. Dnes máme navigaci v každém telefonu či tabletu (já ne Smějící se) a už si vlastně život bez ní nedokážeme představit. Každý den v práci slýchávám, jak se ke mě lidé dostali pomocí navigace. Sami si položte otázku - dostala bych se tam, kam potřebuju jen s mapou (nebo dokonce pomocí selskýho rozumu)? Zajímalo by mě, kolik z vás odpoví ano.

Osobní útok?

6. května 2017 v 10:30 | Lau.Ra |  Slušnost v běžném životě
Stalo se vám už někdy, že jste někoho slušně požádali o maličkost a on vás div neposlal do patřičných míst? Mě se toto stává v poslední době až příliš často. Nevím, jestli mám ve tváři tak hloupý výraz, nebo jsem až moc mírná a proto si lidé myslí, že se ke mě mohou chovat jako hulváti. Také bych se mohla chovat jako dobytek, ale mám v sobě zakódované nějaké chování a pravidlo, že nevířím vody, pokud to není opravdu nutné.

Příklad:
,,Prosím vás, je deset hodin večer a ráno vstávám do práce. Myslíte, že byste mohli přestat dělat takový randál?´´
S touto prosbou jsem došla jedno pondělí za sousedy nad námi. Věděla jsem přesně, co dělají. Uklízí. Slyšíme každý tah vysavačem i to, kolem jakého nábytku s ním zrovna jezdí, protože do něj vždy naráží. Vrzání nábytku, které vysavači nemilosrdně stojí v cestě spojené s ranami o zem věcí, které padají. Takhle si asi nikdo z nás poklidný večer nepředstavuje. Trpělivě jsem čekala do deseti hodin (začali uklízet již po deváté), jestli si sami neuvědomí, že vážně není vhodná doba na úklid a vydala se za nimi. Lehce jsem zaklepala, protože mají dvě dcery, které šly druhý den do školy a nechtěla jsem je budit.
,,Manželka uklízí, protože o víkendu jsme měli návštěvu a nestihla to udělat.´´ mi bylo odpovědí. Já moc dobře věděla, že měli návštěvu. Věřím, že všichni obyvatelé domu věděli, že oni měli návštěvu Smějící se.
,,Dobře, ale myslíte, že už by mohla paní skončit? Ráda bych se vyspala do práce.´´ Muž (správný ochranitel rodiny) se podíval na hodinky a oznámil mi, že je za tři minuty deset (tím mi jednoduše vysvětlil, že ještě nezačal noční klid). To mě naprosto odzbrojilo.

Jsou to jen děti!

4. května 2017 v 12:30 | Lau.Ra |  Děti také jednou vyrostou

,,Vždyť to jsou jen děti." Nevím jak vy, ale já na tuto větu jsem absolutně alergická. Jak dlouho budeme o svých potomcích říkat, že to jsou děti? Respektive, jak dlouho je budeme udržovat v tom, že něco nemusí, protože to jsou ´´jen děti´´? Zkuste si vzpomenout, kolikrát jste nechali svoji ratolest vyhrát v kartách, pexesu nebo jiných hrách? Věřím, že nikdo z vás neřekne ani jednou. A proč? Protože to jsou přece děti. Bohužel spousta rodičů si neuvědomuje, že děti jednou vyrostou a lidé je nebudou ´´nechávat vyhrát´´. Ať už půjde o učitele ve škole nebo o zaměstnavatele, nikde nic nedostanou zadarmo.

Žijeme v době, kdy děti a dorost znají svá práva, ale neznají svoje povinnosti. Učitel na žáka zvedne hlas a už mu je vyhrožováno vyhazovem; žák dostane poznámku za odmlouvání a rodiče si přijdou na učitele stěžovat až k řediteli a takových případů je samozřejmě nespočet. Opravdu chceme, aby si naše děti myslely, že jsou nedotknutelní? A kam se ztratila jakákoliv úcta či respekt ke druhým? Na chvíli se ponořte do své minulosti, zavzpomínejte na SVÁ školní léta a posuďte sami, co všechno je jinak a za jak krátkou dobu se to změnilo.
Jaká bude příští generace, je na nás.