Bacha, štěně!

15. prosince 2017 v 12:00 | Lau.Ra |  Děti také jednou vyrostou
Chránit děti před zuřivou potvorou v podobě psa je samozřejmě v pořádku, ale je v pořádku, když matky děsí své ratolesti štěnětem? Bacha, to zuřivé štěně tě roztrhá na kusy a je potřeba se od něj držet dál!

Moje matka mi vyprávěla, jak ze mě byla na prášky vždy, kdy jsme šly po venku a pokaly psa. Já se k němu pokaždé hrnula s otevřenou náručí a bylo mi jedno, jestli to byl malý jezevčík, nebo německý ovčák, který měl co do kohoutku výš než já. Psy jsem od jakživa milovala a miluju je do denška (vyjma čivav a podpobných náhražek psů) a konečně i ve svém životě mám svého pejska. S manželem jsme si pořídili stafordšírského bullteriéra, po kterém jsem vždycky toužila. Věděli jsme, že pro naše okolí to asi nebude lehké, ale rozhodně jsme nečekali, že se budeme potkávat s tím, s čím se setkáváme.

Sice BULL v názvu asi vyvolá u každého myšlenku, že se jedná o bojové plemeno (stafbull

je tak bojové plemeno, že se v Anglii nazývá Nanny dog Smějící se), ale že i štěně vyvolá děs, je pro mě novinka. Manžel se nedávno venku potkal s matkou dvou dětí. Jedno z těcho dětí dostalo hysterický záchvat, když naše štěně vidělo a matka ochranitelka na mého manžela začala řvát, že její dítě bude mít z toho psychické trauma. Jako ze štěněte? Vážně?
Tohle byl jeden z těch extrémnějších případů, ale sama jsem se setkala s tím, že dítě už z dálky naše plandavé štěně uvidělo a strachy zdřevěnělo. Ani rodič s ním nebyl schopen pohnout.
Chápu, že každý máme z něčeho strach, i když to nemá přímou spojistost se špatným zážitkem (u mě to jsou například pavouci, uzavřené prostory nebo výšky), ale nedokážu si představit žít ve světě, kde se dítě bojí štěněte. A co taková krvelačná kočkovitá šelma? Koťata v tom případě musí být naprosto děsivá Smějící se

Když jsme si pořizovali psa, přečetli jsme pár knížek o výchově, růstu a potřebách. Ve všech publikacích se psalo o socializaci. Jak je velmi důležité, aby se pejsek už v ranném věku (do 16 týdne života) seznámil s co možá nejvíce podněty, které ho můžou v životě potkat. Já s ním třeba jela autobusem, vzali jsme ho s manželem do ZOO, aby se seznámil i s jinými pachy, než co zná z domu a dodnes mu vše, co držím v ruce dám očuchat, aby příště věděl, co to je. Je super, že u pejska se na socializaci hodně lpí a každá kniha, či chovatel vám řekne, jak je to pro jeho dospělý život nesmírně důležité. Já se ale ptám - je něco takového i v příručkách pro rodiče?

Pokud ano, spousta rodičů v tom případě na to nebere ohledy a snaží se dítě stranit naprosto všeho, jen aby se nespálilo. Ale co budou dospělé děti jednou dělat, až je rodiče přestanou držet za ručičku? Opravdu je správné, aby rodič neukázal dítěti, co je to štěně? Nebo hůř, mu vykládal jak se od štěňat musí držet dál?
 

Kdyby nebyly ryby

14. prosince 2017 v 11:29 | Lau.Ra |  Téma týdne
Co kdybych se tehdy rozhodla jinak? Co kdyby moje matka nebyla taková jaká je? Co kdyby se svět ubíral jiným směrem? Co kdyby nebyly ryby?

Každý na světě si alespoň jednou v životě položil otázku co kdyby?. Někteří touto otázkou rozpoutali svoji kariéru spisovatele v žánru distopie, kde si dokázali představit následky toho, co by bylo kdyby a dali na papír příběh, jak by vypadala realita, kdyby... . Jiní zase usínají s myšlenkou, kde by se ve svém životě právě nacházeli, kdyby v minulosti udělali něco jinak. Jak by poznamenalo jejich nynější žití, kdyby studovali jiný obor, kdyby v mládí poslouchali rad rodičů nebo kdyby měli doma jiného partnera, než právě vedle nich usíná. Vlastně každý den stojíme před rozhodnutími, které musíme udělat. Některá jsou větší, některá zase banální, ale u každého podvědomě nastane otázka, co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak?

Když si zpětně promítnu svůj život, taky mě napadají otázky typu: kde bych dneska byla, kdyby ve mě rodiče více věřili, nebo, co kdybych se tehdy rozhodla špatně a odešla ze dveří, kam by už by nebylo možné se nikdy vrátit? Ať už by to bylo jakkoliv, nebyl by můj život takový, jaký je a s největší pravděpodobností bych ani nepsala tento článek Usmívající se
Moje životní filozofie na toto téma zní: Nikdy nelituj svého dřívějšího rozhodnutí, protože pokud ses tak rozhodla, měla jsi k tomu důvod. A hlavně, minulost nezměníš! Jediné, co můžeš ovlivnit je tvoje budoucnost.

Třeba moje matka je krásný příklad co kdyby Smějící se Ona v životě udělala nespočet špatných rozhodnutí a věřím, že si denně pokládá otázku, co kdyby se rozhodla jinak, ale nikdy se z ničeho nepoučila a stejné chyby (stejná rozhodnutí), co udělala dříve, opakuje neustále dokola. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého se člověk dostane jen v tom případě, že se ze svých špatných rozhodnutí poučí.

A co vy? Je něco ve vaší minulosti, čeho litujete? a co kdyby jste ho mohli změnit? Udělali byste to?

Fotíme, sdílíme a lajkujeme

6. června 2017 v 13:00 | Lau.Ra |  Co není na netu, jakoby nebylo
Dnešní digitální doba je velice zvláštní. Všechno je všude a zároveň nikde. Když si vezeme dnešní fotografie - kolik lidí uslyšíte říkat Mám doma asi deset fotoalb s fotkama? Tipla bych tak jednoho z padesáti. Proč by si měli lidé vyvolávát fotografie, které mohou mít v mobilu, nebo na sociálních sítích? Jenže teď se dostávám k otázce, zda lidé dnes fotografují proto, aby měli vzpomínky, nebo aby mohli světu ukázat, jak je jejich život úžasný?

Já sama mám doma kolem 3500ks fotografií rozdělených do 16 fotoalb seřazených chronologicky od mého narození. Když si představím, že bych všechny mé fotky měla publikovat na sociálních sítích (a to většina fotek je nasbíraná za posledních 10 let), tak nedělám nic jiného, než nahrávám na FB a sleduji, jak na ně lidé reagují.
Proč o tom ale píšu? Občas si z nudy projedu facebookové stránky mých ´´přátel´´ a nestačím se divit, kolik fotek o svém životě dokáží prezentovat veřejně. Nevím, kde se stala chyba a focení jídla, které do sebe vzápětí nacpu se stal totální hit, bez kterého nemůžu pozřít ani sousto. Otázka: Vyfotili byste si jídlo, kdyby jste jej nedávali na sociální síť? Celkem o tom pochybuji. Čekám na dobu, kdy lidé začnou fotit úplně všechno, protože když dokáží zdokumentovat jídlo, co jde dovnitř, proč už nedokumentovat to, co z nich vychází? Na můj počet fotek najdete asi tak 3ks, na kterých je jídlo Smějící se Jiní mají digitální fotoalba s názvy Mňamky a chutě a věřím, že jsou na ně pyšní.
Když zajdeme ještě dál a vezmeme si do parády nejkrásnější okamžiky v životě - např. porod dítěte! Ano, čtete dobře - porod. Už jsem na FB viděla takové fotky, které mě totálně odrovnaly, kdy maminka dala na svůj profil forografii čerstvě narozeného dítěte (když píši čerstvě, tak to myslím se vším všudy - pomačkané a scvrklé dítě, špinavé od krve a plodové vody) jak jej drží v náruči a v rohu fotky se tyčí její noha neustále ukotvená na koze a do poloviny stehna zarkvácená.
(Všem, co mají dobrou představivost se omlouvám.)
Jako fakt? Na to má být někdo opravdu zvědavý??? Vážně ne!

Prosím všechny vášnivé sdíleče svých fotografií - zamyslete se nad jednou věcí. Fotili byste každou pi*ovinu, kterou fotíte, kdyby jste ji následně nesdíeli? Pokud zní vaše odpověď ne, položte si další otázku: Proč tedy dáváte každý svůj ´´prd´´ na sociální síť? Chcete být zajímavý pro okolí, nebo chcete sobě dokázat, že váš život za něco stojí a je plný úžasných zážitků?
Všechno, co v životě děláme, musíme dělat kvůli sobě a ne kvůli počtu lajků - ty vám opravdové štěstí nezajistí. A pokud si myslíte, že ano - vyhledejte odbornou pomoc.

Další články


Kam dál

Reklama